Eva Zaoralová o čtvrtstoletí s Jiřím Bartoškou - Novinky.cz

Z tehdejšího týmu jsou dnes ve vedení festivalu už jen oni dva, ale z Karlových Varů se za ty roky postupně stala jednoznačně nejvýznamnější událost svého druhu ve střední a východní Evropě, a britský list The Guardian ji dokonce zařadil mezi šest nejlepších festivalů v Evropě.

Letos slavíte s Jiřím Bartoškou 25 let společné práce pro karlovarský festival. Jaké to čtvrtstoletí bylo, co v něm pro vás bylo nejpodstatnější?

Nejnapínavější byly ty první tři roky, kdy jsme museli zabezpečit pozici festivalu. Abychom vyřešili situaci, že od vzniku moskevského festivalu v roce 1958 se s ním ten karlovarský střídal, rozhodli jsme se s Jiřím Bartoškou sdělit vedení Moskvy, že nadále se v Karlových Varech bude festival konat každý rok.

Vyjeli jsme proto brzy po skončení 29. ročníku do Moskvy v doprovodu Galiny Kopaněvové, kterou jsem znala už léta a která měla větší představu o tamním festivalu a jeho organizaci. K našemu údivu jsme nenarazili na odpor: bylo to po rozpadu SSSR a šéf tehdejšího moskevského festivalu pouze uvedl, že oni se ten svůj rovněž chystají pořádat každoročně. V dalších letech ale nastaly komplikace: jednak kvůli kategorii A, o niž se předtím naše festivaly ob rok dělily, ale také vinou zápolení mezi Karlovými Vary a Moskvou o filmy. Nemluvě o tom, že doma brzy nato začal zápas o dotyčnou kategorii mezi námi a skupinou, která se po úspěšném ročníku od nás odtrhla, aby založila konkurenční festival v Praze. Navíc se poněkud podvodně zmocnila oné legendární kategorie. To byly dva roky, kdy se utužovala naše spolupráce a formovala se tvář našeho programu. Jak známo, nakonec jsme vyhráli i díky tomu, že se novináři většinou přiklonili na naši stranu.

Do onoho roku 1994 jste byla novinářka, uznávaná filmová publicistka a kritička. Koho napadlo vás oslovit s nabídkou práce umělecké ředitelky festivalu a jak jste na to reagovala?

Oslovil mne ke konci roku 1993 Igor Ševčík, který po svém úspěchu v animovaném filmu odpovídal za film na ministerstvu kultury. Nabídka zněla, jestli bych chtěla vstoupit do nadace, která dostala na starost pořádání 29. ročníku.

Společné zahájení jubilejního, 50. ročníku

FOTO: archiv KVIFF

Znala jste se předtím osobně s Jiřím Bartoškou? Jak v těch počátcích vypadala vaše spolupráce a jak se léty proměňovala?

Jiřího Bartošku jsem znala jen jako filmovou hvězdu a z divadla. Na nekonečných zasedáních početné rady Nadace Film Festival Karlovy Vary jsme se teprve začínali poznávat, ale už tenkrát jsme často měli podobný náhled na projednávané věci. První rok jsme neměli tolik příležitostí se vidět: já měla na starosti hlavně Alphonse Brissona, který přijel reprezentovat organizaci FIAPF (Mezinárodní asociace filmových producentů) a všechno kontroloval. Mluvil francouzsky, takže jsem zprostředkovávala jeho komunikaci s prezidentem Nadace Film Festival Jiřím Bartoškou a s Antonínem Moskalykem, který byl Nadací pověřen, aby tehdejší ročník organizačně zajistil. Oba s Jiřím Bartoškou jsme sdíleli divné pocity ze vzpomínání dotyčného pana Brissona na vedení z dřívějších dob i jeho tendence naslouchat nápadům přesunout MFF do Prahy. Následující zápas s Prahou nás velice sblížil i lidsky. Máme se rádi a to trvá dodnes, když se už tak často nevidíme a i když si někdy jeden druhého dobíráme.

V tom prvním roce jste měla náhle před sebou úkol sestavit program velkého festivalu. Čím jste začala?

První rok přípravy programu jsme s Igorem Ševčíkem tvořili programovou komisi, ale o tom, jak se program dává dohromady, jsme měli podobně mlhavé představy. Tím, že ty moje byly konkrétnější, musela jsem se hlavně soustředit na to, jak vůbec dostat na festival filmy, které bychom chtěli. To jsem se doopravdy učila za pochodu, ale po 29. ročníku jsem sice na program zůstala sama, ale postupně už jsem získávala schopné spolupracovníky.

Znala jste ve filmovém světě hodně lidí i v zahraničí, sama jsem mnohokrát už v době vaší novinářské kariéry zažila, co to znamenalo projít s vámi berlínský nebo canneský festivalový palác: na každém kroku se ozývalo Evo, na moment… Evo, chci tě pozdravit, Evo, co si myslíš o tom filmu?. Pomohlo vám to v začátcích festivalové práce, přestože to byli většinou novináři?

První roky mi pomáhalo, že jsem novinářské kolegy ze zahraničí znala nejen z Cannes nebo Benátek, ale také díky několikaleté práci v porotách FIPRESCI (Mezinárodní federace filmového tisku), kde jsem na začátku 90. let byla dokonce členkou vedení.

Postupem let přicházeli do firmy Film Servis Karlovy Vary, která festival pořádá, noví a tehdy velmi mladí lidé: váš nynější nástupce Karel Och, výkonný ředitel Kryštof Mucha, do programového oddělení Julietta Sichelová, Ivana Novotná, mám dojem, že byli všichni stejně staří a nebylo jim ještě ani třicet let. Jak jste se sžívali a čeho jste si na nich při jejich tehdejším mládí nejvíc vážila?

Všichni, které jmenujete, byli v době, kdy s námi začali pracovat, studenty filmové vědy. První a druhý rok mi pomáhal hlavně Ondřej Zach, pozdější ředitel české větve HBO. Kryštof Mucha, dnešní výkonný ředitel Film Service Festival, začínal v jiném oddělení, vedoucí produkce Petr Lintimer se také vypracoval na dnešní pozici postupně.

V letech 1995-96 s námi také začínali spolupracovat lidé jako výtvarník Aleš Najbrt, divadelníci bratři Cabanovi, Marek Eben. Pro přípravu programu byli pro mne zásadní dramaturgové, z nichž někteří zůstávali v programovém oddělení dlouho po začátku nového tisíciletí. Na jejich znalosti a jazykové vybavení jsem se mohla plně spolehnout. Včetně Karla Ocha, jemuž jsem pak předala svou funkci.

S Antoniem Banderasem na terase Thermalu

FOTO: archiv KVIFF

Myslím, že na rozdíl od zahraničí, kde jsem vás vždy slyšela oslovovat „jen“ Evo, to byli právě vaši mladí spolupracovníci, kteří vás začali titulovat Paní doktorko, což se u nás všeobecně vžilo. Jak to vzniklo a proč vám to není úplně příjemné?

Byla jsem o mnoho let starší než oni a začal mne tak titulovat Jiří Bartoška. Postupem času všichni ti mladí dostudovali a mohli by užívat své tituly… Já sama jsem dělala doktorát teprve počátkem 90. let, kdy byl obnoven poté, co byl v padesátých letech, kdy jsem dostudovala, zrušen. Ačkoli jsem mnohokrát apelovala na své mladší kolegy, ať mne oslovují příjmením, vžilo se to oslovení i v tehdejším okruhu lidí, kteří mne znají z těch začátků – pokud si neříkáme křestním jménem.

Nyní pracujete jako umělecká poradkyně festivalu – kolik filmů z nabídky vidíte a dá se nějak pojmenovat případná proměna festivalových filmů za těch 25 let?

Dnes už pracuji na dálku u počítače. Z programového oddělení dostávám k posouzení některé nabízené filmy, ovšem značná část se jich ani pak nedostane do konečného výběru. Dívám se hlavně na italské a francouzské filmy, loni a letos chodilo hodně filmů ze zemí Latinské Ameriky. Díky tomu znám některé tituly zařazené do letošních soutěží.

Nevím přesně, kolik filmů prošlo mým počítačem, řekla bych, že jsem jich viděla celkem dvacet až třicet. Jistěže se program od mých dob mění, tematicky i esteticky, což je v souladu s vývojem světového filmu a vkusem diváků, zejména odborné kritiky. Skladba letošního programu se mi zdá moc zajímavá a těším se, že v Karlových Varech uvidím, co mi mé omezené pohybové schopnosti dovolí.

Let's block ads! (Why?)

https://www.novinky.cz/kultura/508952-eva-zaoralova-o-ctvrtstoleti-s-jirim-bartoskou.html

Bagikan Berita Ini