Možná ho k tomu inspirovaly nástěnné malby pravěkých lovců v proslulé jeskyni Altamira nebo snad japonské tušové malby. Někdo mluví dokonce o inspiraci dílem hudebního skladatele Pierra Bouleze. Ano, všechny tyto odkazy lze v jeho dílech nalézt a dekódovat. Ovšem pouze v případě, kdy přijmeme malířova pravidla hry. Každý, kdo chce aspoň nahlédnout do říše podivuhodného kouzelníka s liniemi, musí akceptovat prostředky jeho estetického výraziva.
Na první pohled se toho na bělostné ploše papíru příliš neděje, ale čím víc se vnímavý pozorovatel dívá na všemožně se objevující a proplétající černé linky, tím víc ho začínají pohlcovat do sebe. Připomíná to zhmotnění výroku myslitele Friedricha Nietzscheho o tom, že když se díváme do propasti, také propast se dívá do nás. Máme totiž pocit, že po delším vhledu do světa Joana Miróa se stáváme jeho nedílnou součástí.
Díky tomu lze zjistit, že autor nepatří mezi klasické abstraktní tvůrce, daleko lépe se k němu hodí termín snová malba. Proto má blíže spíše k surrealistům a jejich vizím. Proto začínají na papíře zčistajasna ožívat fantaskní zvířata a rozvíjet se obří poupata. Některá připomínají smrtící čelisti masožravé květiny Adély z oblíbené komedie Adéla ještě nevečeřela.
Kulaté barevné body nad tímto dekadentním rájem rotují jako planetky ve vesmíru a svítí jako temné hvězdy. Někde naopak připomínají dvojici světélkujících očí dravé šelmy ve tmě pralesa. Tak jako je tomu v případě akvatinty na papíře z roku 1967 Partie de Campagne III. Dominující zelená plocha je párána černými čárami ve všech směrech. Možná jsou to cesty, které vyvedou poutníka z tohoto podivuhodného výtvarného labyrintu.
Jenže svět Joana Miróa je natolik interesantní, že se jím leckdo nechá ovlivnit a uhranout natolik, že se k němu bude stále vracet.
Bagikan Berita Ini
0 Response to "Katalánec, který obyčejnou čáru povýšil na umění - Novinky.cz"
Post a Comment