U kastelána a spisovatele Evžena Bočka se točila Poslední aristokratka - Novinky.cz

Bočkova čtyřdílná knížka je mimořádně populární, ale až do návštěvy natáčení jsem si neuměla dost dobře představit, jak by z ní mohl vzniknout film.

„Však také trvalo pět let, než jsme našli k jejímu zfilmování klíč,“ potvrdil mi producent Ondřej Zima fakt, že humor Poslední aristokratky je výrazně literární, je to deník, který si píše devatenáctiletá Marie III., nejmladší z rodu Kostků. Její otec, hrabě Kostka, se po 40 letech vrací do Čech převzít hrad, který byl jeho rodu pětkrát zabaven a nyní pošesté vrácen.

Píše se polovina devadesátých let, zámek není zrovna v nejlepší formě, ale má několik svérázných obyvatel v čele s kastelánem Josefem, který nesnáší změny, hluk a lidi, zejména muflony, jak říká návštěvníkům zámku. Hrabatům Kostkovým sloužil jeho otec, děd i praděd.

Kastelán a spisovatel Evžen Boček.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Josef má tudíž pocit, že mu to tu tak trochu patřilo a najednou mu sem vlítnul někdo, komu hrad patří doopravdy. Tak na sebe s hrabětem trošku narážejí,“ usmívá se z výšky svých více než dvou metrů Martin Pechlát a dodává: Film je hutnější než kniha, zabírá kratší časový úsek, ale charaktery zůstaly. Myslím, že Jirka Vejdělek dokázal při psaní vyhmátnout z postav to nejzajímavější a nejvtipnější a naplnil tím scénář, v němž se pořád něco děje.“

Ořechovka nemůže uškodit

V zámku právě dotočili záběr, můžeme tedy vstoupit do sálu, zařízeného jen jídelním stolem a židlemi. Zamlžená atmosféra a minimum světla napovídá, že se tu moc nesvítí, oblečení hlavních postav zase o tom, že ani moc netopí.

Jen reflektory kamer snad trochu zahřejí Hynka Čermáka jako hraběte Kostku v čele stolu, Tatianu Vilhelmovou alias jeho americkou manželku, devatenáctiletou Ivonu Stolařovou v roli jejich dcery Marie i kastelána Martina Pechláta, kteří sedí kolem stolu.

„Ty chleby jsou už snědený?“ ptá se jeden z rekvizitářů, a když se mu dostane kladné odpovědi, odnáší talířky s nakousnutými i netknutými chleby se škvarkovou pomazánkou. Dohrály, na jejich místo se blíží talíře s pořádnými porcemi husy, knedlíků a červeného zelí.

Ke stolu přichází Eliška Balzerová jako zámecká kuchařka a uklízečka paní Tichá. V tu chvíli skoro vyprsknu smíchem: herečka, jíž dal nejen Vejdělek role elegantních a veskrze okouzlujících dam, přichází v dost strašné zástěře oblečené přes tepláky, s trvalou na hlavě. Naklání se nad Tatianu Vilhelmovou a ptá se: „Šmakuje?“ Ta přitaká a Hynek Čermák pochvalu doplní: „Zvlášť ta pikantní chuť zelí.“ „Dala jsem tam ořechovku,“ s pýchou praví paní Tichá a námitku, že po jejím zelí nelze řídit auto, hned odrazí: „Ořechovka nemůže ničemu uškodit. Je na cévy, na zažívání, na játra, jako afrodisiakum i antikoncepce.“

Mladá komtesa Marie špitne, jak to může být zároveň afrodisiakum i antikoncepce, ale paní Tichou z míry nevyvede: „To je věc dávkování, holka.“

Zkouška končí, Jiří Vejdělek dává poslední pokyny hercům, dolaďuje záběr s kameramanem Vladimírem Smutným a pak už se točí naostro.

Vondráčková a Schwarzenberg

Důstojný pan kastelán se sakrováním podotkne, že si tu pro rekvizity a kabely není kam sednout, takže k povídání o fenoménu Poslední aristokratka odcházíme do jeho bytu.

„Já to pořád jako bestseller neumím vnímat, vždycky mě překvapí, když přijde od nakladatele přehled, kolik se zase prodalo,“ s úsměvem kroutí hlavou a vypráví, jak se k napsání první humoristické knížky dostal.

Martin Pechlát jako kastelán.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Asi si tím ventiluji seriózní práci kastelána, psaní je moje odvrácená tvář. Když je tu člověk jako já sedmadvacet roků, všechno se to v něm ukládá a pak to musí ven,“ vzpomíná na zrod dnes čtyřdílné knížky, jejíž první náklad byl pouhých 1500 kusů a do současnosti už náklad všech čtyř přesáhl 300 000.“

Dozvídám se, že rodina pánů z Kostky je zcela vymyšlená, jediný motiv, o němž Evžen Boček tvrdí, že má základ v realitě, je svatba Heleny Vondráčkové na Kostce: „Když jsem sem v roce 1992 nastupoval a probíral se starými papíry, našel jsem její svatební fotku. Divil jsem se, protože jsem popravdě ani nevěděl, že je vdaná. A řekli mi, že měla ve Strážnici svatbu a sem se přijeli fotit. To se mi uložilo v hlavě a pak to vyplulo. A kníže Schwarzenberg, o němž se v knize mluví, slouží jako protipól chudého hraběte z Kostky.“

Akce místo vyprávění

Režisér Jiří Vejdělek mi ještě na podzim říkal, že dokud nesežene představitelku Marie podle svých přesných představ, točit nebude, a že to může trvat i hodně dlouho.

„Tak jsme na place!“ zdravím ho a on na to: „To mi povídejte!“ Na otázku, jak hledal klíč k převedení literárního deníku do dramatického tvaru, pak odpovídá:
„Hned na začátku jsem si zakázal použít to, co se nabízelo: vnitřní hlas a vypravěče. Řekl jsem si, že bych měl předvést, že jsem filmař a umím to i jinými prostředky. Takže Mariin hlas uslyšíte jen v obraze, mimo něj nikdy.

Základní scenáristický oříšek byl v přetavení literárního humoru do děje, akce a dialogů a v napsání příběhu. Ten jsem hodně postavil kolem hraběte Kostky, což je chlap, kterému házím ve filmu na krk všechno, co je možné, a házím mu pod nohy všechny klacky, které mě napadnou, aby to měl co nejtěžší. Má dceru a manželku a obě vydají za hodně, takže se má co ohánět, aby byly na zámku Kostka spokojené.“

Vracíme se ještě k představitelce Marie Ivoně Stolařové, kterou nakonec režisér našel na základě vlastní výzvy na sociálních sítích. Studentka ostravské konzervatoře stojí před kamerou poprvé, navíc mezi excelentními herci.

Představitelka Marie Ivona Stolařová a kameraman Vladimír Smutný.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Musí říkat dlouhý špalek textu a u toho jí ještě nakážu, že přesně v tento konkrétní moment na toto konkrétní slovo položí šálek s čajem před jednoho člověka, na další větu další šálek před druhého, pak si prohrábne vlasy – a ještě u toho má vypadat roztomile, vtipně. Zkuste si to doma a uvidíte, že to není legrace.“

Hamburger z husy

Herci se usazují zpět ke stejnému stolu, ale kamera je teď bude zabírat z jiného úhlu. Na tabuli jsou znovu plné talíře a já zírám na Tatianu Vilhelmovou, která si nakládá zelí i kousky husy mezi dva knedlíky! Pak mi to dochází: hraje Američanku, tak si dělá pořádný hamburger a s chutí se do něj zakusuje. A než se scéna nazkouší, je na ní vidět, že v příštích několika letech se téhle pochoutce nejspíš vyhne.

„Kolik už jste těch hamburgerů nakousala?“ ptám se ve chvíli, kdy režisér navrhuje jiné postavení kamery. „Ani nevím. A jak znám Jirku, do večera jich sním ještě hodně,“ připomíná herečka proslulý Vejdělkův perfekcionismus. Vilhelmová s ním i s Eliškou Balzerovou točila naposledy Tátovu volhu, kde hrály dceru a matku stejně jako předtím v Bajgarově Teorii tygra, takže se v krátké době setkávají před kamerou potřetí.

„Herci se na jevišti i před kamerou potkávají, to je normální, ale vím, že nás dvě si diváci asi dost zafixovali. Ale tentokrát nejsme příbuzné, naopak: mezi mojí Američankou s obdivem k lady Dianě a Eliščinou paní Tichou je propastný rozdíl.“

A co ji k Poslední aristokratce nejvíc táhlo? „Těší mě, že se filmuje český autor, který už má své čtenáře a snad bude mít i diváky v kině. A nabízí to i trochu nenápadné osvěty o českých zámcích, o naší zemi, to jsou věci, které jsou pro mě důležité.“

Tatiana odbíhá k hamburgerům a kratičkou pauzu má teď Eliška Balzerová, která přikyvuje, že si roli paní Tiché užívá právě jako protipól k těm předchozím. „’Vždycky jsi byla za mondény, tak dneska si zahraješ venkovskou hospodyni na zámku,‘ zněla nabídka a já jsem tomu velmi ráda. Pracuji s Jirkou už potřetí, to už by těch mondén bylo moc.“

K trvalé ondulaci, o níž kastelán říká, že „má na hlavě květák“, podotýká, že je to práce zdejších maskérek, skutečnou trvalou si udělat nenechala. A k jadrnému jazyku své postavy dodává: „Je to jazyk bodré ženy a zároveň střet kultur: Kostkovi přijedou z Ameriky, kde se naučili češtinu od tatínka, který na její správnost dbal, a najednou přijdou na venkov mezi ,zámecký inventář‘. Mluvíme každý, jak naší postavě zobák narostl.“

Poslední aristokratka bude mít premiéru 24. října.

Let's block ads! (Why?)