Iva Hüttnerová: Malování je osamělé. Pomohlo mi najít v sobě klid - Novinky.cz

Už víte, co to bude?

Zase kluk, pátý v pořadí. Přiznám se, že jsem trochu doufala v holčičku, ale už jsem si zvykla a těším se na něj. Bude to asi Petr, po dědovi…

Ještě není nic ztraceno.

Já vím, budu trpělivá, ale četla jsem, že ideální věk pro prarodiče je kolem padesátky, takže coby babička už trochu přesluhuji. Snad budu klukovi ještě k něčemu…

Jaká jste babička?

To je těžká otázka - samozřejmě milující. První vnuk Adam se narodil, když mi bylo 44 let, a i když jsem se snažila, volna moc nebylo. Pracovala jsem od rána do večera. Ale to je asi problém mnoha současných žen, které by rády byly ideální babičky, jako ta Boženy Němcové, ale nejde to.

Když pak děti vyrostou, studují, mají svůj program, kamarády a na prarodiče už jim čas nezbývá. Setkání plánujeme dlouho dopředu a vždycky jsme spolu rádi. Kluci jsou bezvadní, vtipní a jsem na ně pyšná.

Půjde někdo z nich ve vašich šlépějích?

Jak tak pozoruji, nikdo. Ačkoliv já jsem začala s malováním také pozdě. Je těžké si v patnácti vybrat profesi a dělat ji s láskou celý život.

Vypadá to, že s Lucií Benešovou tancují polku, ale jde o epizodu z televizního seriálu Jetelín z roku 2016.

FOTO: Prima FTV

V osmnácti letech jste začala na DAMU studovat herectví, ale stala jste se hlavně oblíbenou výtvarnicí a malířkou. Chce se vám ještě do divadla?

Malování se stalo mým druhým povoláním, a tak si spousta lidí myslí, že už divadlo hrát nechci. Ale to není pravda, herecká práce je krásná a já jsem na jevišti nebo před kamerou velmi šťastná. Když jsem se třeba objevila v Ordinaci v růžové zahradě, mnozí byli překvapení, že ještě hraji.

Ano, ta role hospodyně v rodině Suchých, tedy s Danou Morávkovou a Janem Čenským, byla hezká.

Jolanu Lepařovou jsem hrála ráda, byla dobře napsaná, a hlavně jsem se těšila na své kolegy při práci. Malování je osamělé. Pomohlo mi najít v sobě klid, soustředění a trpělivost, ale já jsem ráda mezi lidmi. Když dlouho sedím u obrázků, potřebuji si potom s někým popovídat.

Máte dobré sousedy na popovídání?

Bydlíme na krásném místě na okraji Prahy a zajímavých lidí je tu dost. Třeba hned za rohem žije kolegyně Jana Šulcová. Nejvíc kontaktů mám ale mezi pejskaři.

Pravidelně se potkáváme při venčení našich psů, často se ani neznáme jménem. Kulda je náš pátý pes, je to vesnická směs, ale chytrý a zábavný. Myslím, že i díky němu jsem v dobré kondici. Nejen že mě přinutí k procházkám, ale umí i spolehlivě zlepšit náladu.

Má tři vnuky (zleva) - Matěje (20), Adama (26) a devatenáctiletého Janka. Všechno jistí fenka Kulda.

FOTO: Petr Mändl

A nepookřejete i v komedii domácí@štěstí.hned? Kde ji hrajete?

V Praze v divadle Semafor v Dejvicích a jezdíme s ní po celé zemi křížem krážem. Tu komedii napsal Jiří Just přímo pro mne a inspiroval se i mými knížkami babičkovských rad, které léta sbírám.

Ale v té roli nejsem ta idylická hospodyňka z televizního pořadu Domácí štěstí, naopak. Je to pěkná komická role, kterou si užívám já i moji kolegové David Suchařípa a Michaela Dolinová. A diváci se dobře baví. Jen ty dlouhé cesty už mě trochu zmáhají, jenže kočování k divadlu patří.

První výstavu jste uspořádala v roce 1974 v prostorách divadla v Karlových Varech. Kolik tam bylo obrázků?

Tak to přesně nevím. Patnáct, dvacet? To jsem s malováním začínala a hledala, jak na to. Několik obrázků z té doby mám pořád doma. Mají pro mě zvláštní kouzlo nešikovnosti a odvahy.

Kolik jich máte teď v pražské Novoměstské radnici?

Kolem sedmdesáti. Musím vždycky před velkou výstavou obejít kamarády a známé a sundat jim moje obrázky ze zdí, abych naplnila prostor, který mám k dispozici. Čím jsem starší, tím hůř se s obrázky loučím.

Komedie Pánská jízda se točila v roce 1983. Tehdy byla herečka ještě kudrnatá bruneta. Na snímku s Oldřichem Navrátilem.

FOTO: archív ČT

Malujete také nástěnné kalendáře, plakáty, ilustrujete knihy, vytvořila jste vlastní vykládací karty, navrhujete divadelní kostýmy. Kde berete nápady?

Nápadů mám víc, než stíhám namalovat. Většinou se vracím do starých časů, které jsou z mého pohledu klidnější a poetičtější než naše uspěchaná doba.

Například maluji staré obchůdky se jménem majitele ve vývěsním štítu jako vetešnictví, koloniál nebo řeznictví, ráda maluji staré lidi, pražská zákoutí, která už dávno vypadají docela jinak. A často osobnosti, ke kterým mám vztah, v nejrůznějších situacích. Emu Destinnovou na rybách, Karla Čapka s Dášeňkou na Strži, teď právě mám na stole Bohumila Hrabala na autobusové zastávce v Kersku, kde na něho čeká jeho parta koček…

Pan Hrabal je pro malování hodně inspirativní. A samozřejmě ráda maluji divadlo.

Vaše dílo lidé viděli na více než 250 výstavách nejen u nás, ale i v zahraničí. Kde všude?

Jsem v různých encyklopediích naivních umělců, vystavovala jsem v Paříži, Stockholmu a naposledy v New Yorku v Českém domě. Tam mi výstavu zahajovala Ája Vrzáňová, naše první mistryně světa v krasobruslení, která přede dvěma lety bohužel zemřela. Měla jsem ji moc ráda.

Vypravíte se někdy na Letnou nebo do Stromovky? Do míst, kde jste vyrůstala?

Jak přibývají léta, často se vracím tam, kde jsem to měla ráda a kde se mi líbilo. Na Letnou i do Stromovky chodím často se psem na procházku, každý rok zajedu do Třeboně i do jihočeských Dobčic, kde bydleli tátovi rodiče a kam jsem jezdila na prázdniny. Pořád tam žijí vzdálení příbuzní, ale víc už je tam Hüttnerů na okolních hřbitůvcích.

Slušivý klobouk ji zdobil v televizním krimi filmu Proces s vrahy Martynové (1988), kde popíjela s Karlem Heřmánkem.

FOTO: archív ČT

Žila jste u babičky a dědečka. Jací byli?

Babička Karolína byla taková typická babička - malá, silnější, s drdůlkem bílých vlasů a moc hodná. Skvěle vařila, hlavně z brambor, protože to bylo nejlevnější. Dělala je na všechny způsoby, placky, škubánky, nastavovanou kaši…

Mrzí mě, že jsem tenkrát nedávala pozor, jak se to dělá. Nikdy se mi nepodařilo třeba uvařit škubánky v té správné konzistenci. Moji výchovu nijak zvlášť neřešila, ale byla přísná na to, abych se dobře učila a vymezila mi mantinely.

Dědu pamatuji už jako důchodce, ale býval dříve policajt, který měl svůj okrsek a byl na svou profesi hrdý. Když prarodiče asi rok po sobě zemřeli, bylo jim 64 a 65 let. Přestože byli mnohem mladší, než jsem dnes já, vypadali opravdu jako staří lidé.

Pak nastala divoká léta, jak jste někde přiznala.

Divoká léta nastala, ale naštěstí netrvala příliš dlouho. Jen do chvíle, kdy jsem nastoupila na DAMU. Tam jsem najednou objevila nový svět, poznala zajímavé lidi, a hlavně, na rozdíl od gymnázia, mě škola bavila. Mým profesorem herectví byl Ota Sklenčka, skvělý herec i člověk, který mi hodně pomohl a patří k důležitým lidem mého života.

Prababičku z ní udělal Elliot, zatím poslední přírůstek v rodině.

FOTO: archív Ivy Hüttnerové

Vydala jste pět knížek, z toho dvě s radami babiček. Kterou se řídíte nejvíc?

Mám oblíbený nápis z jedné vyšívané kuchařky (ručně vyšívané bavlněné bílé plátno - pozn. red.): Kdo radosti doma nemá, ten ji marně jinde hledá. Co k tomu dodat…

Ještě sbíráte staré věci?

Se sbíráním jsem musela přestat z prostého důvodu - už to není kam dávat. Samozřejmě, pokud objevím něco mimořádného, tak neodolám. Velká část mé sbírky je dočasně umístěna na zámku Chyše u Lubence, kde je během sezony k vidění. Ale ty mé předměty nejsou zámecké, nejsou to starožitnosti v pravém slova smyslu, ale věci denní potřeby našich předků. Hezké, dokonale řemeslně zpracované a je radost se jich dotýkat.

Na výstavu v pražské Novoměstské radnici, která potrvá do 6. ledna 2019, autorka vybrala hlavně obrázky z poslední doby. Nově si zavzpomínala i na svou babičku s drdůlkem, která ji tolik ovlivnila.

FOTO: archív Ivy Hüttnerové

Jak vypadají Vánoce ve vaší rodině?

Klasicky. Chápu, že někomu ten předvánoční shon a masivní atak v obchodech může jít na nervy, ale já mám Vánoce ráda už od dětství a pořád se na ně těším. Baví mě zdobit nejen v bytě, ale i na zahradě. Na Štědrý den býváme doma s manželem, dcerou a jejím mužem a s babičkou Emou, mou tchyní, které je 92 let.

Smažím řízky, babička rybu, dcera chystá cukroví. Když je všechno snědeno, uklizeno a dárky rozdány, chodíme do parčíku s velkým stromečkem, kde se scházíme už pár let se sousedy z celých Vokovic. Zazpíváme koledy, někdo přinese cukroví, jiný svařák, popřejeme si hezké svátky. Už se z toho stala tradice. A na Boží hod se u nás sejde celá rodina, děti, vnuci, psi… Někdy je nás i dvanáct. Po obědě se dlouho rozbalují dárky, je u toho legrace, to mám na Vánocích nejraději.

Už jste v důchodu. Byl to pro vás těžký moment?

Že jsem v důchodu, jsem prakticky nepostřehla, nic se v mém životě nezměnilo. Pořád maluji, hraji divadlo a mám spoustu plánů. Jen se musím každé dva roky nechat zkontrolovat u doktora, že ještě vidím a slyším, abych mohla řídit auto. Zatím dobrý…

Změnila byste něco ve svém životě?

Nic bych neměnila. Byly i horší časy, ale díky nim vím, jak je skvělé, že jsem zdravá a mám rodinu, zázemí, domov, kde jsem šťastná. Mám kamarády a práci, která mě nejen živí, ale i baví. Tak si vážně nemůžu stěžovat. Jen si přeji a doufám, že to takhle vydrží co nejdéle. Už vím, jak málo stačí a všechno může být jinak.

Let's block ads! (Why?)