RECENZE: Plameny a Létající Holanďanka. Nightwish oslavili dvacetiny

I když kapela, kterou v devadesátých letech založil klávesista Tuomas Holopainen, pojala koncert ve stylu výpravné vizuální show, hlavní atrakcí večera se nakonec nestaly šlehající ohně, výbuchy pyrotechniky a nápadité projekce, ale charisma nizozemské zpěvačky Floor Jansenové. Už třetí frontwoman této formace fanoušky v kotli úspěšně rozhicovala již při úvodní písni Dark Chest Of Wonders.

Diváci se nenechali dlouho pobízet a po jejím vzoru hrozili zaťatou pěstí jako jeden muž. Tradiční metalové gesto pak v průběhu večera pravidelně opakovali, což zejména při pohledu z tribun skýtalo výmluvnou podívanou. Oddanost početné žánrové komunity je obdivuhodná a s často chabou připraveností tuzemských návštěvníků na koncertech zahraničních popových hvězd v podstatě nesrovnatelná.

Jansenová, vystrojená jako starodávná válečnice, divoce házela vlasy ze stranu na stranu, svými pohyby vybízela k tanci. A především velmi dobře zpívala. V setlistu výročního turné Decades se už z podstaty mísí skladby z celé dvacetileté kariéry skupiny, takže větší část písní žena s přezdívkou Létající Holanďanka převzala po svých předchůdkyních za mikrofonem Nightwish.

Nejčastěji zněly arénou hity, které původně nazpívala fanoušky dodnes zbožňovaná ledová královna Tarja Turunenová, včetně nejznámějších Wish I Had An Angel nebo Nemo. Došlo i na písně z etapy švédské zpěvačky Anette Olzonové. Jansenová, která s kapelou nahrála zatím jedinou z osmi studiových desek Endless Forms Most Beautiful, vzala i starší skladby za své.

Její operou školený hlas v nich byl pevný jako proslulé nizozemské dřeváky. Výborně zněl v baladě Dead Boys Poem, tradicionálu Elvenjig i novějším songu Élan, ve kterém zafungovalo vše – od tlaku z pódia přes energii v publiku až po animace promítané na plátně, které diváky vzaly do takřka idylické krajiny.

Projekce se obecně ukázaly jako silná stránka vystoupení, a to přesto, že nešlo o nijak extrémně nápaditou podívanou. Záběry vlků, rozbouřeného moře, zasněženého lesa, noční oblohy či v jednom případě nekončící řady náhrobků, které byly na velkoplošné obrazovce k vidění, se projevily jako užitečná tematická opora k celkovému vyznění skladeb. Nightwish jimi poukazovali na to, že metal v jejich pojetí neznamená jen bezhlavé bušení do kytar a bicích, ale čerpá i z lidové hudby a klasiky a mnohdy odkazuje k postavení člověka v přírodě.

Nightwish

19. listopadu 2018

Praha, O2 arena

Hodnocení: 75 %

Nedílnou součástí show byly opakované ohnivé efekty – plameny zahřály halu už při první písničce a v druhé půli večera se k nim stále častěji a čím dál hlasitěji přidávalo řinčení pyrotechniky. Daleko důležitější než připravovaná vizuální paráda byl lidský faktor – o ten se postarala Jansenová, když publiku vyslala české „Děkuji“.

Takřka dvouhodinový koncert, kterému předcházel set power metalových kolegů z Finska Beast In Black, měl v podstatě jediný zádrhel – úzkost repertoáru skupiny. Motivy v jejích písních se přece jen dost často opakují a udržet diváky v permanentní pozornosti po celou dobu se ukázalo jako velmi náročný úkol.

Vystoupení nijak negradovalo, muzikanti si nevybírali slabší chvilky, ale nepřicházely ani momenty, které by vyloženě zvedaly za sedadel. Po celou dobu však Nightwish na pódiu odváděli poctivý hudební výkon, což by k vydařenému koncertu samo o sobě stačilo.

Let's block ads! (Why?)