Neapolská chudinská čtvrť Luzzati byla v 50. letech minulého století místem, kde se i pro dívky školou povinné stalo násilí základním dorozumívacím prostředkem.
Alespoň to tak líčí spisovatelka vystupující pod pseudonymem Elena Ferrante ve své čtyřdílné sérii Geniální přítelkyně. Literární fenomén, který vyšel ve 40 zemích světa včetně Česka a prodal přes deset milionů výtisků, se nyní dočkal obdobně pozoruhodné televizní adaptace.
Seriál Geniální přítelkyně, jehož první část dnes večer odvysílá česká HBO, věrně líčí komplikované přátelství hrdinek Lily a Eleny. To přátelství, které spisovatelka Ferrante rozvíjí v komplikovaných, do audiovizuální řeči televize či filmu obtížně převoditelných kontrastech.
Její hrdinka Elena se v úvodu knihy coby šedesátnice dozvídá, že kamarádka Lila zmizela. Záměrně se rozhodla vymazat ze světa a nezanechat stopy, což by odpovídalo její složité povaze - už od šesti let Lila vše činí s naprostým odhodláním.
Jenže Elena se rozhodne nenechat své přítelkyni "poslední slovo". A tak na jejich životy začne vzpomínat od dětství. Optiku pohádky střídá s vytříbeným vypravěčstvím zralé ženy. A tak je ústřední postavou celé čtvrti Don Achille, k jehož dveřím se hrdinky odhodlávají vydat po celé dvě první kapitoly, jednou "pohádkový obr lidožrout", jindy "tvor jakési nejasné zvířecko-minerální fyziognomie".
Ferrante je skvělá vypravěčka. Nejen z hlediska celku, v němž dovedně prolíná nadhled a odstup s ponorem do svých postav a především ústrojně spojuje svět všudypřítomného vzteku a násilí se světem dívčího přátelství. Ale také na úrovni detailů, jednotlivých slov a vět.
Jen těžko lze pomocí obrazů a zvuku vyjádřit perspektivu hlavní hrdinky, jak ji Ferrante líčí třeba v těchto dvou větách: "Ubližování byla nemoc. Jako holčička jsem si představovala malilinká, skoro neviditelná zvířátka, která v noci přicházejí do naší čtvrti, vylézají z rybníků, z nepoužívaných vagónů z vlaků za náspí, z páchnoucích bylin zvaných smrdutky, z žab, ze salamandrů, z much, z kamenů, z prachu a pronikají do vody, do jídla a do vzduchu a naše maminky a babičky jsou z toho pak vzteklé jako žíznivé feny."
Přesto se, přinejmenším v prvních dvou částech, daří režisérovi současné seriálové adaptace Saveriovi Constanzovi vtělit velkou část knižní poetiky do tváří hlavních hrdinek. Už v samotných obličejích a pohybech divoké, snědé a geniální Lily a andílkovské Eleny se manifestuje nejednoznačný vztah dvou dívek, který zdaleka není idylický. Má však sílu až osudových rozměrů.
Stačí jediná scéna, kdy po nich chlapci ze sousedství házejí kameny - ve čtvrti Luzzati běžná záležitost. Odhodlání v obličeji Lily i zvláštní směs magnetismu a bojácnosti Eleny vypadá, jako by zhruba osmileté dívky vůbec nehrály. Tak to bývá jen u nejlepších výkonů neprofesionálních herců.
Ve světě seriálu Geniální přítelkyně jsou muži vzteklí a ženy ještě vzteklejší. | Video: HBO | 01:58
Seriál Geniální přítelkyně může připomenout snímek Dogman, který je aktuálně k vidění v českých kinech. Jeho tvůrce Matteo Garrone je mnohem obratnější režisér, který točí nekompromisním stylem, ale obě díla mají jedno společné: důraz na vylíčení bezútěšného chudinského místa, s nímž protagonisté srostli.
V případě Geniální přítelkyně je to svět, v němž muži jsou vzteklí a ženy ještě vzteklejší. V němž rodiče z nepochopení, upracovanosti či prostě nedostatku financí šlapou po štěstí a budoucnosti svých talentovaných dětí, když je nechtějí či nemohou dát studovat.
Režisér Constanzo si občas vypomáhá Eleniným komentářem převzatým z knihy, ale nenadužívá ho. Naopak někdy těží z toho, že filmový obraz zachycuje jen konkrétní situaci a nedává divákovi vševědoucí perspektivu knižní hrdinky.
Svět, v němž lidé mají sotva na chleba, seriál nezachycuje špinavým dokumentaristickým stylem, který je častý u festivalových filmů. Také se vyhýbá přílišné estetizaci. Umí vyvolat silné emoce, čemuž napomáhá hudba Maxe Richtera, ale nikdy nesklouzává ke kýči. Naopak režisér Constanzo neustále připomíná, že v tomto světě je otec schopný prohodit svou osmiletou holčičku zavřeným oknem. A že nejde o čin psychopata, ale o jev, který zase tak nevybočuje z toho, čeho jsou místní obyvatelé běžně svědky.
Vlastně ještě jednu věc má Geniální přítelkyně se snímkem Dogman společnou. A přitom je také rozděluje. Oba režiséři se vztahují k tradici italského neorealistického filmu, která spadá do doby, v níž se Geniální přítelkyně odehrává. Zatímco Garrone v Dogmanovi odkaz k dobovému realismu a humanismu přetváří ve fyzický, surový, něžný, a zároveň moderní tvar, jeho kolega Constanzo v Geniální přítelkyně k neorealismu spíše vzhlíží s jistou nostalgií.
I přes tento pocit - že se seriál někdy trochu moc opájí dobovou poetikou, kterou lehce přikrášluje - tu zůstává dost syrového, a na druhou stranu též jemného materiálu, který nabádá ke sledování dalších částí.
Bagikan Berita Ini
0 Response to "Dívky si hrají s panenkami i kamením. Seriál HBO podle Geniální přítelkyně se povedl"
Post a Comment