Muž, který miloval strach. To byl Juraj Herz

Měl rád temnotu a bizarní humor. Oboje dal i českému a slovenskému filmu, v nichž teď bude chybět. Juraj Herz odešel v neděli v 83 letech.

Tvůrce filmů Morgiana, Spalovač mrtvol či Panna a netvor si celý život s potěšením pohrával s hrůzou a strachem, které uměl převést i na filmové plátno. Dokládají to také Petrolejové lampy, Deváté srdce nebo Upír z Feratu. Měl svérázný smysl pro humor a ve filmech chodil s oblibou za únosnou hranu. Mohl si to dovolit. Dítě z židovské rodiny se zkušeností z koncentračního lágru, pokřtěný muž a nakonec ateista.

Historky z lágru

„Juraj měl opravdu zvláštní způsob humoru, ne každý to snesl,“ potvrzuje bývalá žena Tereza Pokorná, jež po jeho boku strávila dvaadvacet let. „Byl výborný filmař a noblesní, vzdělaný člověk. Prožili jsme intenzívní život, teď se mi to všechno vrací. Jak měl sen, že budeme mít dceru a žít na svobodě… Jak se narodila. A jak mi ukazoval Mnichov, zda tam budeme my tři moci žít.“ I když se jejich cesty před sedmi lety rozdělily, zůstali přáteli. A dodává, že jediný projekt, který Herz nestihl dokončit, byl Silent Step Dance.

„Byl to jeho dlouholetý sen, dětské vzpomínky na lágr,“ říká Pokorná. „Vzpomínám, jak si v Izraeli na toto téma vyprávěli s několika vrstevníky historky a řvali smíchy. My partnerky tam seděly úplně v rozpacích, ale pro ně to byla obrana proti tomu, co zažili.“

Juraj Herz studoval fotografii, režii a loutkoherectví na DAMU, ve filmové branži byl ale samouk. Řemeslu se učil od Zbyňka Brynycha a Jána Kadára. Od 70. let kličkoval mezi požadavky komunistické

cenzury, Holky z porcelánu prošly díky dělnickému prostředí, následovalo pár únikových žánrů včetně Upíra z Feratu, Straka v hrsti skončila v trezoru. Roku 1987 emigroval do Německa, kde točil převážně pro televizi, mj. dvě epizody ze seriálu o komisaři Maigretovi.

Pohřebáci

Jeho záliba v černotě byla pověstná, to potvrzují i drobné herecké role, jež dostával od kolegů: třeba ředitel pohřebního ústavu v Každé Jeho slabost pro horory byla pověstná, to potvrzují i drobné herecké role od kolegů: třeba ředitel pohřebního ústavu v Každé koruně dobré či Schwarcewallde ve Švankmajerově destruktivně pojatém Posledním triku pana Schwarcewalldea a pana Edgara.

Je spojován s filmovou hrůzou, ale dokázal točit i poetické snímky. Třeba Sladké hry minulého léta nebo Křehké vztahy. „Byl výsostný profík a citlivý člověk,“ říká Vladimír Kratina, jenž si ve druhém zahrál drsňáka Falka složitě hledajícího své štěstí. „Byla to krásná role, jsem za ni vděčný. Zůstali jsme přáteli, po revoluci jsme se znovu vídali. Před rokem byl na oslavě mých narozenin, dal si čtyři whisky, měl skvělou náladu. Měl jsem ho rád.“

Filmařský odkaz

S lítostí na něj myslí i Jan Hrušínský, jenž ho poznal v 60. letech, kdy natáčel s otcem Rudolfem Spalovače mrtvol.

Spalovač mrtvol „Z filmů, v nichž jsem účinkoval, rád vzpomínám na Straku v hrsti, Galoše štěstí, Zastihla mě noc, naposled na Habermannův mlýn,“ říká herec a šéf Divadla Na jezerce, kde hrál v jeho režii v několika hrách. „I když už nikdy nezavolá a do divadla nepřijde, věřím, že přátelé budeme i nadále.“

K válce se Herz často vracel, naposled ve zmiňovaném Habermannově mlýně. Ale také třeba v televizním filmu Dívka a kouzelník. „Byl to poslední dotek opravdového filmového řemesla,“ vzpomíná Veronika Kubařová, jež tu hrála s Ivanem Trojanem. „Od příprav přes soustředění na place až po hlídání každého chlupu na kameře. Dnes si všichni odskakujeme mezi záběry k mobilům, jsme roztěkaní. On vyžadoval maximální nasazení. Tenhle odkaz kvalitní filmařiny a etiky snad jeho odchod znovu připomene. I to, že při tom všem miloval ženy a jejich krásu…“

Jsem skeptik

Do svého posledního hororu T.M.A. dal režisér naturalistickou scénu s uřezáváním končetiny. „To je obraz války. Nedělal jsem hezký hraný film, ale horor,“ řekl po premiéře Deníku. „A tam bývají scény, kdy diváci zavírají oči. Právě na ně jsem myslel a natočil vše s patřičnými zvuky, aby i se zavřenýma očima slyšeli řezání kosti.“

S případným útěkem diváků z kina počítal. „Utíkali mi z pohádek i Morgiany, jsem zvyklý. Chodím na horory, navštěvuji festivaly, kde běží. Tenhle žánr má své publikum, které si v mrazení v zádech libuje. Pro ně jsem natočil T.M.A.,“ vysvětlil s ironickým úsměvem režisér, jehož na rozdíl od štábu neděsilo ani chmurné prostředí starého domu, kde film vznikal. „Na mě to nepůsobí, jsem skeptik. Natáčel jsem v lágru v Majdanku, kolem mě se některým lidem dělalo z toho prostředí zle a já seděl uprostřed koncentráku a hrál elektronické hry,“ řekl mi tehdy věcně.

Určitě zvládl s nadhledem i své poslední vteřiny. Věřme, že tam nahoře na něj čekala sklenka něčeho dobrého a alespoň jedna krásná průvodkyně…

Let's block ads! (Why?)