Walter Novak: Fotografoval jsem nejlepší rock'n'rollové kapely - Novinky.cz

Fotit ho bavilo vždycky a vždycky ho lákala dobrá rocková muzika a kapely, které ji hrají. V sedmdesátých letech fotil tehdejší slavné československé hudební skupiny, například brněnské Synkopy nebo pražský Arakain, ale také The Plastic People of the Universe. Jeho fotografie zdobily přebaly hudebních alb, publikací i koncertní plakáty.

„V roce 1991 hrála v Brně skupina Deep Purple. Předskokanem jí byla domácí kapela Titanic. Fotil jsem koncert a potom party s nimi po něm. Cítil jsem se jako ve snu. Nikdy to nezapomenu,“ vzpomíná Walter Novak.

Knihu mu pokřtil Jiří Kabeš z Plastic People of the Universe, kapely, kterou také fotil.

FOTO: archiv Waltera Novaka

Nedlouho potom se podle svých slov odvážně odstěhoval do USA, do Clevelandu, a začal se učit anglicky. Ve svých třiceti letech začínal od začátku a nejprve se živil jako pomocná síla v restauracích, fotit začal po šesti letech. Začínal jako fotograf na volné noze pro místní časopisy a později pracoval jako fotoreportér na plný úvazek.

Nejhorší jsou ječící fanynky

Jeho práce se objevila v takových médiích jako například The Boston Globe, Cleveland Magazine, Der Spiegel, The New York Times nebo v londýnských Sunday Mirror či The Telegraph. Jeho fotografie si objednávají mj. společnosti Universal Picture či Warner Bros Records. Novak se stal stálým fotografem magazínu Cleveland Scene, kde získal fotožurnalistická vyznamenání i za mimohudební tvorbu.

„Viděl jsem a fotografoval ty nejlepší rock’n’rollové kapely, a také jinou skvělou hudbu. Vyfotografoval jsme kolem 130 prvotřídních slavných hudebních skupin a některým z nich jsem byl také představen. Všechny si nepamatuji. Fotit takové akce byla moje vášeň, posedlost. Bez takové posedlosti by se mi to nikdy nepodařilo,“ vypráví o svém celoživotním koníčku.

Tina Turner

FOTO: archiv Waltera Novaka

Rád vzpomíná například na koncerty Tiny Turnerové: „Byla strašně milá, ta mi při koncertě i zapózovala. Moc příjemná byla i Blondie a velké pocty se mi dostalo od Davida Bowieho, který chtěl po jednom ze svých koncertů dokumentačně vyfotit. Nechal si ukázat asi dvacet fotografů a vybral si mě.“

Nepříjemné podle něj bylo, když si jednou zapomněl vzít špunty do uší. Koncerty jsou velice hlasité, a když chce mít fotograf co nejlepší záběr, musí co nejblíž k pódiu, kde také stojí zesilovače a reprobedny. „Po koncertu jsem si doma všiml, že mám u ucha zaschlou krev. Šel jsem k lékaři a ten mi řekl, že mi popraskal bubínek. Naštěstí nepraskl úplně, ale na to ucho už slyším hůř,“ vypráví. „Nejhorší ale byly fanynky, ty zástupy ječících a křičících holek. To je odjištěná zbraň, která by se dala používat v armádě,“ směje se.

Vzpomíná také, když si ho jednou najala agentura, aby vyfotografoval celý koncert jedné rockové kapely. Jenže to zapomněli říct jejímu manažerovi. Běžná praxe je, že na začátku koncertu mají fotografové možnost fotit během prvních dvou tří písniček a pak musí opustit místo pod pódiem, které mají vyhrazené.

„Já tam zůstal, když jsem měl fotit celý koncert, a viděl jsem, že se ke mně začíná přibližovat udělaný chlapík ve vysokých okovaných botách. Ucítil jsem takový závan a myslel jsem si, že mi dává šanci udělat nějaký dobrý záběr, ale dostal jsem ránu. Za chviličku mě zvedli o hlavu větší chlapi, odnesli mě do zákulisí, zavřeli mě do místnosti a sebrali mi z foťáku paměťovou kartu. Musel jsem čekat do konce koncertu, pak mi kartu vrátili a vysvětlili, že nevěděli, že mám fotit celý koncert. Ale to už bylo po všem,“ vypráví Walter Novak.

ZZ Top

FOTO: archiv Waltera Novaka

Pochvaluje si, že je skvělé, že na koncerty už se nesmí nosit sklenice s pitím nebo skleněné lahve. „Lidé to házeli na pódium a já mám sešitou hlavu.“

Když šlo o život

Asi nejnebezpečnější zážitek si ale neprožil při fotografování koncertu, ale když ho redakce poslala vyfotit chlapíka, který kšeftoval s šeky na jídlo pro nezaměstnané. „Za šeky se dá koupit jenom jídlo a on je vyměňoval za peníze. Samozřejmě v nevýhodném kurzu padesát zákazníkovi a padesát do své kapsy. A mě tam poslali to fotografovat. Navíc to bylo v ghettu a už jenom tím, že jsem tam přišel, jsem poutal pozornost, protože tam bílí lidé nechodí.

Nevěděl jsem, jak překupník vypadá, nedali mi ani jeho fotku. Ale zjistil jsem si to, nosil tyrolácký klobouček, podle toho jsem ho poznal. Začal jsem ho fotit v akci, aby mě neviděl, a najednou jsem periferně zaregistroval velký černý břicho a něco mě dloublo do boku. Velkej černoch, držel pušku s upilovanou hlavní, se mě ptal, co tam dělám. A já si vzpomněl, co mi poradil jeden šerif, tak jsem řekl, že to je policejní focení. Oni vědí, že za zabití policajta je trest smrti. Na to mi řekl, že mám tři vteřiny. Běžel jsem do auta, dupl jsem na to, ujel tři míle a pak se mi rozklepaly nohy a tekly mi slzy. Na chodbě v novinách pak nějaký čas seděl policista, protože překupník byl součástí mafie,“ vzpomíná Walter Novak.

Podle svých slov už pracuje na sepsání svých pamětí. Má plno zážitků, nejen z hudební branže, ale také jako autor reportážních fotografií. „Miluju svou práci. Fotografování bude vždy tou nejdůležitější součástí mého života,“ říká Walter Novak, který se vrátil z amerického Ohia a nyní žije v Brně.

Let's block ads! (Why?)