Nová inscenace pražského Národního divadla nazvaná Za krásu je sice věnovaná velké osobnosti české kulturní historie Karlu Hugo Hilarovi, o životopisné drama se ale nejedná. Spíš o scénickou esej. A třebaže je uváděna na alternativně profilované Nové scéně, má klíčový význam pro současného šéfa činohry Daniela Špinara.
Představení, které mělo premiéru tento čtvrtek, může být zvlášť objevné pro ty, kdo dění na první české scéně sledují kontinuálně. Anebo prostě pro každého, kdo má rád imaginativní a do detailu zvládnuté inscenace.
Špinar si scénář sám sestavil především z úvah, které divadelní režisér, literát a dramatik Karel Hugo Hilar (1885-1935) zahrnul do knihy Boje proti včerejšku, případně ze zhudebněných ukázek jeho poezie. Během večera tak zaznívají vzrušené požadavky na divadlo, které se nesmí bát experimentu a provokace, nelpí na tradici ani na psychologickém herectví a naopak chápe zásadní úlohu scénografie.
Je zvláštní shodou okolností, že prakticky stejné charakteristiky lze vztáhnout jak k éře Hilara, který byl šéfem činohry Národního divadla od roku 1921 až do své smrti, tak k tomu, oč usiluje dnešní vedení souboru.
Daniel Špinar tak skrze legendárního režiséra promlouvá k dnešku a jeho životním příběhem nechává nahlédnout i do vlastních pocitů a tvůrčích vizí. Nekonvenční scénickou poctu velkému předchůdci vybrousil do esteticky jednolitého tvaru, kde do sebe harmonicky zapadá každý z článků včetně kostýmů, světla a hudby.
S hercem se zde pracuje jako s prvkem celkové výtvarné kompozice, bez psychologizování a prožívání, zato s vtipnou groteskní expresí.
V souladu s tím, jak zásadní byly pro Hilara otázky komplexního diváckého vjemu a dynamiky hereckého projevu, inscenátoři opačně uspořádali jeviště a hlediště. Zatímco herci mají k dipozici celý prostor sálu, diváci jsou usazeni v několika stupňovitých řadách na scéně.
Výchozí výtvarný vjem je podmanivý. Lucie Škandíková za dominantní scénografický motiv zvolila monumentální lustr, jenž jako by se právě zřítil ze stropu a nakřivo dopadl na zelené sedačky Nové scény - krásná metafora divadelního otřesu, jak ji v Národním zažívali po Hilarově nástupu do šéfovské funkce.
Třebaže na první scénu postupně přilákal herce Štěpánka, Pivce, Peška, Scheinpflugovou a další hvězdy, vztahy měl s nimi napjaté, v některých případech otevřeně konfliktní.
V aktuální inscenaci na Nové scéně představuje K. H. Hilara, a to dost překvapivě, rovnou třináct hereček, čtyři sólistky a zbytek tvoří externí sbor. Všechny jsou shodně oděné do šedých pánských obleků, na hlavě mají krátké černé paruky a klobouky.
Neobvyklé řešení, kdy si jedinou mužskou postavu rozděluje třináct žen, divákovi dovoluje zachovat si odstup, nechat na sebe působit komplexní scénickou situaci i samotný text. Znásobení ústředního hrdiny může symbolicky evokovat nadlidskou energii, již Hilar vrhal do svých představení i šéfovské práce.
První polovina večera klade nároky na divákovou pozornost, připravenost naslouchat toku vět, z nichž prosakuje posedlost divadlem, odhodlání bořit přežilé postupy a nahrazovat je novými.
Po prologu, v němž Martina Preissová hovoří do mikrofonu ve zvukařské kabině, následuje velký monolog v podání hostující Kateřiny Císařové, vyjádření vztahu k divadlu a hilarovských názorů na režii. Dlouhou promluvu nečekaně zakončuje naživo odehrané kytarové sólo.
V druhém plánu scénu nápaditě dotvářejí pohybové akce, koncipované spíš pocitově, na bázi volných asociací. Herečky se střídavě vynořují a mizí v řadách mezi sedadly, šplhají přes ně, probíhají uličkami, hrají ragby s režisérovou bustou nebo šplhají vzhůru po zlaceném lustru.
Když už se zdá, že je slov příliš, přijde na řadu zpěv - Hilarovy verše citlivě zhudebnil Matěj Kroupa.
Daniel Špinar měl šťastnou ruku, když vybral herce naladěné na stejnou notu vyhrocené i zábavné zkratky. Vedle Kateřiny Císařové a Martiny Preissové jsou to ještě Jana Stryková a Alena Štréblová. Všechny postupně dostávají prostor, aby v nadsázce ukázaly Hilara jako bohem nadaného, posedlého, neuroticky výbušného tvůrce.
Ve druhé části se představení láme do komediálního obrazu vystavěného z hereckých improvizací. Rtuťovitý Hilar, tentokrát v podání Jany Strykové, zkouší klíčovou scénu z Shakespearova Macbetha a průběžně odráží drobné i větší překážky, problémy s technikou, zvukem, svícením i psychicky labilními herci.
Martina Preissová neodolatelně ztělesňuje trochu zpovykanou primadonu, která se má zhostit role Lady Macbeth, ale přitom není s to dostát režijním pokynům. Alena Štréblová překvapí znamenitou črtou brblajícího zvukaře, ovládajícího hru na theremin.
Jana Stryková nechává naplno rozeznít komickou situaci uštvaného režiséra, jenž v jednu chvíli vede tisíc malých zápasů. A nakonec plynule přechází do barvitého spílání všemu a všem, především samotnému Národnímu divadlu s jeho těžkopádným, ubíjejícím provozem.
Směšné situaci nechybí hořká pointa: sebezničující žár naplno prožívaných uměleckých bojů Hilarovi přivodil předčasnou smrt - bylo mu pouhých padesát let.
Karel Hugo Hilar, Daniel Špinar: Za krásu
Režie: Daniel Špinar
Nová scéna, Národní divadlo, Praha, premiéra 14. března, nejbližší reprízy 3. a 23. dubna a dále 9. a 28. května
Představení Za krásu je uváděno "pouze" na Nové scéně, navíc s omezenou diváckou kapacitou, a tak by se mohlo zdát, že jde o okrajovou, exkluzivní záležitost. Není tomu tak. Svými estetickými kvalitami a inspirativním myšlenkovým potenciálem výrazně přesahuje i některé divácké hity v historické budově.
Bagikan Berita Ini
0 Response to "Recenze inscenace Za krásu z Nové scény Národního divadla v režii Daniela Špinara - Aktuálně.cz"
Post a Comment