Julius Fučík, který nepodepsal antichartu. Zemřel charismatický herec Ilja Racek

Když Ilja Racek v roce 2007 přebíral Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, poznamenal, že „se žádného mistrovství nedopustil“. Možná nepatřil k nejobsazovanějším filmovým hercům, rozhodně ale patřil k těm výrazným – nejen svým zjevem, ale i talentem.

Od králíčka k černým baronům

K herectví, respektive divadlu, to pražského rodáka táhlo od dětství. Velkou zásluhu na tom měl jeho dědeček. „Naučil mě mnoho, například lízaný mariáš. Ukazoval mi reprodukce děl známých malířů, vodil mě do divadel, koupil mi domů malé loutkové divadlo, až jsem se nakonec dostal do divadla Říše loutek a dostal v něm roli králíčka,“ vzpomínal Ilja Racek pro projekt Paměť národa.

V Říši loutek začal dokonce ještě za okupace, jako sotva patnáctiletý, pracovat coby technik. Po skončení druhé světové války jej zájem a talent dovedly na pražskou konzervatoř, která se následně organizačně přeměnila v DAMU.

Shodou okolností se tehdy ocitnul u jednoho z důležitých okamžiků poválečných dějin – s ostatními studenty povinně přihlížel projevu, v němž Klement Gottwald ohlásil, že komunisté převzali moc v Československu. „Jsem dokonce na záběru, kdy pod balkonem stojím v davu, dá se mě tam najít, protože jsem měl rádiovku. Ocitl jsem se na plakátu z únorových událostí s Gottwaldem,“ upozornil Racek v rozhovoru pro Paměť národa.

Jako herec začínal na oblasti, první příležitost dostal v roce 1950 v Olomouci, kde si v šestadvaceti letech zahrál Hamleta. Na olomouckou scénu se vrátil i po vojenské službě u „pétépáků“, tedy pomocných technických praporů. K zařazení mezi politicky nespolehlivé osoby „napomohlo“, že se dříve dostal do hledáčku StB kvůli emigraci svého kamaráda a jeho přítelkyně. Ze začátku nebyl příliš platný ani vliv jeho matky, která byla komunistické straně oddaná od jejího vzniku.

Od Stříbrného větru k Juliu Fučíkovi

To už měl Racek za sebou filmový debut ve válečném dramatu Martina Friče Návrat domů. Mihnul se v něm na pár vteřin. „Karel Höger se vrací jako zahraniční voják. A já měl větu: Kdy jste se vrátil?“ popsal Racek svůj „štěk“ v dokumentu Neobyčejné životy. V padesátých letech měl i další a větší příležitosti natáčet s významnými režiséry: Václav Krška ho obsadil do adaptace Šrámkovy poetické novely Stříbrný vítr a Vojtěch Jasný si ho vybral do povídkové Touhy.

Je trochu paradoxem, že při umístění na vojenskou službu – a pak i později v sedmdesátých letech – synovi gymnaziálního profesora kádrový profil spíše škodil, jeho největší filmovou rolí přesto byl komunistický novinář a hrdina Julius Fučík. Racek ho ztvárnil v Reportáži psané na oprátce. Filmového přepisu Fučíkovy knihy se ujal Jaroslav Balík.

Snímek měl premiéru v roce 1961, rok poté, co se Racek z Olomouce vrátil do rodné Prahy. Nejprve na šest let zakotvil v Divadle E. F. Buriana, od roku 1966 až do začátku devadesátých let pak našel svou domovskou scénu v Divadle na Vinohradech, kde se našel především v psychologicky propracovaných a dramatických postavách.

Anticharta: Neustoupil jsem, oni taky ne

Zažil zde i nástup normalizace, jíž se podvolovalo vedení divadla i dramaturgie. Z tehdejšího vinohradského souboru byl Ilja Racek jediný, který odmítl podepsat tzv. antichartu, jíž umělci na shromáždění v Národním divadle odsuzovali prohlášení Charty 77. Do zlaté kapličky jednoduše nepřišel.

Let's block ads! (Why?)