„Prvním krokem je přiznat si, že jsem alkoholik.“ Úsměvy smutných mužů nastavují nepříjemné zrcadlo

Spisovatel Josef Formánek prožil náročnou léčbu ze závislosti na vlastní kůži. „Abych se v léčebně zabavil a přestal myslet na to, že jsem spadl na úplné dno, tak jsem dělal to jediné, co umím, psal jsem,“ říká. Práce na knize se stala součástí jeho terapie.

První krokem v boji se závislostí na alkoholu je podle Formánka přiznat si skutečnost. „Říci si pravdu sám o sobě. Jo, podlehl jsem alkoholu. Přiznat si to, že jsem alkoholik. A ta pravda vás nějakým způsobem osvobodí. Když jsem si v léčebně říkal, že sem nepatřím, tak ten pobyt pro mne byl utrpením. Ale když jsem si řekl, že jsem tady správně, že jsem alkoholik, tak se mi obrovsky ulevilo,“ vypráví, jak vykročil na cestu k vyléčení.

Film se knižní předlohy z velké části drží, uvedl režisér snímku Dan Svátek. Přesto podle něj bylo pro film nezbytné některé dějové linky přeházet a věnovat větší pozornost hlavní postavě, kterou ztvárnil David Švehlík.

Skutečnost je ještě tvrdší

Sám Formánek má ovšem ke své filmové podobě ambivalentní vztah. „Jednou půlkou mne se mi to líbilo, jako případnému divákovi, ale druhou půlkou, tedy já osobně jsem z toho neměl kdovíjaký pocit. Po předpremiéře ve Zlíně jsem dokonce Dana (Svátka) a Davida Švehlíka chvíli neměl rád,“ říká spisovatel v rozhovoru pro ČT24.

„Protože David mi nastavil nepříjemné zrcadlo. Když člověk pije, tak ty věci vnímá jinak. A jinak to vnímá, když není omámený alkoholem a uvědomuje si, jak to můžou vidět ostatní,“ vysvětluje, proč pro něj sledování vlastního osudu na plátně nebylo úplně příjemné.

Skutečnost byla přitom podle zážitků spisovatele ještě tvrdší. „Viděl jsem člověka umírat v deliriu tremens. Tak zjistíte, s jak mocným a silným nepřítelem máte co do činění,“ zdůrazňuje Formánek.

Film se natáčel v reálném prostředí psychiatrické léčebny v Petrohradě na Lounsku. „Bylo to zajímavé, pacienti do toho vnesli autenticitu. A byl tam krásný vztah, kdy se skupina tvůrců úplně prolnula s pacienty, a chvílemi nikdo nevěděl, kdo je pacientem, a kdo není,“ říká herec Ivan Franěk. Sám hraje alkoholika, který má milostný poměr s nevlastní dcerou.

Tragikomický příběh nese také varovný apel. „Pokud ten film pomůže jednomu člověku, tak jsme splnili úkol,“ říkají tvůrci snímku. Po třech předpremiérách ve Zlíně, Ústí nad Labem a v Praze vstupují Úsměvy smutných mužů do českých kin.

Let's block ads! (Why?)