Recenze: Iron Maiden nezklamali. Epickou show podtrhli bezchybným výkonem

Ač co do počtu návštěvníků byla akce téměř srovnatelná s Ozzyho velkolepým rozloučením z předchozího týdne, organizace byla tentokrát bez problému. Byť byly tedy pražské Letňany i tentokrát zavaleny davy metaluchtivých fanoušků proudících do areálu letiště, odbavování probýhalo plynule, bez komplikací a zbytečně zdlouhavých front.

Přálo i počasí a bahnitý terén tentokrát vystřídaly sluneční paprsky, čehož většina návštěvníků hojně využila a polehávajíc na dekách na travnatých lukách v poklidu popíjela a vyčkávala na příchod svých vyvolených.

Mladší generace se mají stále co učit. Takhle školí Eddieho hoši

Jako předvoj hlavních hvězd večera dorazily hned dvě kapely: britští The Raven Age a američtí metalcoristé Killswitch Engage. Prvně jmenovaní jsou zajímaví asi jen tím, že jde o formaci kolem syna basáka Stevea Harrise. Vcelku příjemný a poslouchatelný heavy metal, který neurazí, avšak ani ničím neoslní.

To svižní metalcoristé už byli o nějaký level výš a předvedli herně velmi slušný výkon, i když bylo jasné, že na ně většina fanoušků nepřišla. Ze svého repertoáru zahráli poctivých 15 skladeb včetně hitů jako My Curs, In Due Time nebo předělávku Holy Diver legendárního Ronnieho Jamese Dia. Ač zahráli opravdu skvěle, co na plat, do Maidenů jim stále několik délek chybí.

Epická výprava, spitfire nad hlavami a Božský Bruce

Zlatý hřeb večera nastal úderem avizované čtvrt na devět. Za zvuku již tradičního intra Doctor Doctor, protknutého proslovem Winstona Churchilla, vtrhla hlavní hvězda večera s úvodní Aces High na scénu opravdu ve velkém stylu. Nad jevištěm se totiž vznášel skutečný letoun spitfire a frontman byl stylově oděn do leteckého obleku včetně kukly.

Po následujících skladbách Where Eagles Dare a 2 Minutes to Midnight se Dickinson ujal slova, aby poděkoval českým letcům, bojujícím ve druhé světové válce v řadách britské RAF, za což sklidil ohromné ovace.

V srdceryvném proslovu pak připomněl oběti, jež lidstvo přinášelo na oltář svobody, a vzpomněl jednoho z nejznámějších bojovníků, skotského statkáře Williama Wallace, hlavní postavu války za nezávislost Skotska, jehož asi nejvíce proslavil oscarový výpravný opus Mela Gibsona. Ve světle toho se při následné The Clansman dral pokřik „Freedom“, jenž rezonoval celými Letňany, z hrdla tak nějak sám.

Scéna střídala scénu, stejně jako Dickinson své tematické kostýmy. Tu běhal po jevišti s historickým mečem, se kterým při skladbě The Trooper bojoval se samotným Eddiem, tentokrát v podobě zombieho, tu jako kníže temnot při Sign of the Cross, ohnivého muže při Flight Of Icarus, jež zazněla po dlouhých 32 letech, nebo jako poutník s lucernou při Fear of the Dark, hymnou svorně zpívanou celým areálem.

Britskou vlajku, jíž tradičně mává nad hlavou, vystřídala ta česká, a dav šílel. Zazněla i ikonická Number of the Beast či Iron Maiden, přídavkem pak The Evil That Men Do, Hallowed Be Thy Name a finální Run to the Hills.

Scream for me, Prague! Tahle panna do starého železa ještě rozhodně nepatří

Když vidíte vitalitu a energii, jíž tihle šedesátníci vkládají do svých vystoupení, nutně vás napadne: Jak to sakra dělají?! Jejich elán by jim zkrátka mohli závidět i o několik dekád mladší jedinci. Tihle pánové zkrátka umí.

Ať už jde o herně naprosto bezchybný výkon nebo o Dickinsonovy pěvecké kvality, o kterých se nelze vyjádřit jinak než v superlativech. Byť naběhá po pódiu několik kilometrů a skáče do neuvěřitelných výšek, jeho zpěv je čistý a bez jakéhokoli zaváhání i v těch nejtěžších pasážích. Když k tomu přidáte ještě skvělé nazvučení a naprosto famózní scenérii, jež tématicky ladí k vyšperkovanéhu setlistu, nelze než smeknout.

Let's block ads! (Why?)